Oba dva dokáží stejně dobře zafinancovat začínající podnikání, oba dva si ale žádají něco jako protiplnění. Nikdo nikdy nedal peníze jen tak, aniž by za to něco nechtěl. Pokud velké společnosti dávají milióny na charitu, tak je to proto, aby si pak mohli snížit daně. To samé se stává i zde, avšak ty dalekosáhlé důsledky jsou přece jen trochu odlišné. Rozdíl je jak v plnění, tak ve lhůtě a době, ve které se plní a také samotný právní vztah, který posléze vzniká.

Investor

Většinou se jedná o člověka, který má kapitál, ale nechce se nikde dřít ve společnosti, nechce ji provozovat, nechce ji řídit, chce z ní mít jenom prospěch, finanční ideálně. Investorů v této republice je hodně, byť by první dojem byl takový, že je to právě opak. Člověk v takovémto postavení rád investuje do něčeho, kde se mu to vrátí ideálně 10x. Tady se naráží na první problém – neboť nejprve je nutné investora přesvědčit, že to má smysl, že peníze, které vám dá, neskončí někde v propadlišti dějin. Zároveň podstupuje mnohem větší riziko než vy, protože své peníze dá do nově vznikající právnické osoby, nikoliv přímo vám, což znamená, že pokud společnost krachne a bude utrum, tak bude mít utrum i on a nemůže to jen tak požadovat po vás.

Investorský záměr

A tady se dostáváme k tomu, proč je možná pro podnikatele „výhodnější“ vzít si úvěr od banky než peníze od investora. Ano, neplatíte investorovi poplatky ani úroky, ale za úplatu mu dáváte část vaší společnosti, ve které se stane shareholder neboli podílník. Nebude zasahovat do vašeho obchodního jednání, pokud mu to nedovolíte, avšak bude mít práva spojená s tímto podílem – zisk, likvidační zůstatek. Bude se moci účastnit valných hromad a bude mít práva s tím spojená = požadovat si údaje o obchodních transakcích, právo nahlížet do záznamů apod.

 
Takže pro ty, kteří chtějí hlavně vydělávat a být si sami pány (nebo pány ostatních), investor představuje jistý klín do autokracie jednočlenné společnosti.